Vytisknout

Introverti

Jsou introverti OUT?

Nejsou okrajová menšina, když zastupují třetinu až polovinu lidstva. Jsou ale mnohem méně vidět a slyšet a kdyby bylo na nich, tak to tak zhusta i zůstane. Řeč je introvertech. Od tichošlápků přes pohodáře, tajnůstkáře, snílky až po vyděděnce třídy či společnosti, spojuje je uzavřenost a odstup a bývají přehlížení či naopak terčem posměchu. Nuže, pojďme do nich.

Kdo je to ten introvert? Jak se projevuje? Dalo by se odpovědět, že NIJAK, ale to by nebyla celá pravda. Oč méně se prosazuje navenek, o to víc vnímá a prožívá. Ale pozor, ne každý. Takový silně prožívající introvert patří do skupinky lidí zvaných MELANCHOLIK. Už od dob pana Hippokrata, jehož dělení je dodnes použitelné. Temperament lidí se holt staletími nemění. Melancholik je tvor uzpůsobený k hlubokým citům, které však dává najevo jen svým VIP. Těm je oddaný až za hrob. Je to perfekcionista, náročný k sobě i k druhým. Bývá celoživotním PESIMISTOU. Má blízko k umění, sektám, tajemnu nebo třeba kultuře emo. Vida, kolik různých menšin se nám otevírá a nabízí.

Jenže skupina introvertů má ještě druhou podskupinu a tou jsou FLEGMATICI. Nepříjemné věci je nešokují, příjemné nenadchnou. Umí se navenek dokonale přizpůsobit..a přitom si stejně myslí a dělají své. Konflikty nevyvolávají a zbytečně neřeší. Bohužel často neřeší ani důležitější věci jako zkoušky či práci. Nějak bylo, nějak bude. Zkrátka menšina, kterou debaty o menšinách i o ní samotné nechávají v klidu.

Čili otázku, zda je výhra či prohra být introvertem, si pokládá pouze melancholik, a jakožto těžký pesimista bohužel tento temperament zařazuje mezi své slabiny. Melancholici sami sobě žádnou hurá reklamu dělat nechtějí a flegmatiky to ani nenapadne. Být introvertem proto v současné mediálně masírované společnosti není IN.

Kdejaká firma nabízí kurzy asertivity (zjednodušeně a nesprávně pojaté jako trénink ostrých loktů), zato kurzy empatie? Z toho kšeft nekouká. Být společenský se chápe jako navýsost silná stránka každého jedince. Zařadit se do společnosti, prosadit se v ní. A není to náhodou někdy tak, že kdo chce s vlky žíti, musí jim uzpůsobit své projevy, zásady, názory a hodnoty? Podlehnout? Stát se „normálním“?

Takové otázky se nutně honí hlavou melancholikovi ve chvíli, kdy své menšinové postavení prožívá obzvlášť intenzivně. Ke své škodě si možná právě hraje se žiletkou a napadá ho, jestli se někdo dostaví aspoň na pohřeb. Tou samou dobou zas nezodpovědní flegmoši po celém světě „zapomenou“ narukovat na frontu (sprostě se na nějakou jim ukradenou válku vybodnou) a nechají nažhavené choleriky s namachrovanými sangviniky, ať si to vybojují sami. Je to zkrátka děs běs, tihle introverti.

Ale na druhou stranu, nebýt všech skvělých introvertů, možná bychom dnes neměli co recitovat a vpisovat do zaláskovaných mailů, naše sluchovody by se nenechaly unášet procítěnými tóny a rytmy nesmrtelných balad, naše oči by nespočinuly na neskutečných obrazech skutečných mistrů a svět by byl mnohem jednodušší. Černobílý.

Nebo křiklavě zelenorůžový.

Jan Krýsa