Vytisknout

Adopce dětí i homosexuály

Taťka a taťka?!

Pojďme, zahrajem si na maminku a na tatínka.

A proč ne třeba na dva tatínky?

Protože je to nejen nenormální, dle někoho i nemorální, ale především v Česku přímo nemožné. Alespoň zatím.

Jestliže s registrovaným partnerstvím osob stejného pohlaví se naše společnost srovnala a téma přestalo vyvolávat emoce, proč se proti možnosti homosexuálních párů osvojit si dítě stále zvedá taková vlna protestů?

První z argumentů je už přece jen vyčpělý a pokulhává. „Dítě v takové rodině se stane rovněž homosexuálem“. Nesmysl, když orientace je vrozená.

Druhý argument už působí seriózněji. „Dítě převezme vzorce chování svých adoptivních rodičů“. To samozřejmě platí, ale pouze do určitého věku a zdaleka ne vždy. Jasně, dítě v rodině alkoholiků může chápat lahev rumu jako nezbytné vybavení tatínkova pokoje. Chlapečka či holčičku v italské domácnosti už jen tak nezaskočí letící talíř. A v ortodoxně věřící rodině se dítě před jídlem automaticky pomodlí. ALE: copak se to zhusta neobrací a nedopadá právě naopak? Jakmile dítě nabere vlastní rozum a začne formulovat své dospělácké názory, vybuduje si své ego často v přímé opozici vůči dosud neotřesitelné a jediné platné pravdě svých rodičů. Z prvního se stane člen ligy abstinentů, z druhého diplomat štítící se konfliktů a z posledního zbloudilá ovce své církve. Čili, žádný strach, dítě vůbec nemusí být po nás. Může všechno dělat právě naopak. Na potvoru svým rodičům.

Třetí argument říká, že dítě potřebuje mužský i ženský vzor. To každopádně. ALE: mají před očima oba své vzory děti z neúplných rodin, kterých je už pomalu většina? Naštěstí dítě nežije ve vzduchoprázdnu a najde si chybějící element jinde. Chybí-li doma táta, chlapec se identifikuje s učitelem, trenérem, strejdou, zkrátka s chlapem, který je po ruce. Bohužel, ne vždy je po ruce ten pravý, ale to už je úplně jiné téma. Každopádně mužský a ženský model rozdělení rolí se v dnešní době značně stírají, představa muže jakožto živitele a hlavy rodiny a ženy jako hospodyně je už poněkud zastaralá, takže mužský i ženský prvek ve výchově jsou již namixovány a dítě je přijímá bez větších rozdílů. Ano, ať si dítě váží svých rodičů, a je na nich, aby mu k tomu dali dostatečný důvod. Chlapec se jednou stane otcem a dívka matkou, ale to, zda náhodou on jednou nesáhne po vařečce a ona nezajde na fotbal, není vůbec dáno sexuální orientací jejich rodičů a může jim to být ostatně úplně fuk.

Poslední argument působí nejzásadněji. Připouští, že, dítě může mít i v homosexuální rodině hezké a milující prostředí, ale varuje, že společnost ho nepřijme a po nástupu do školy se může stát snadnou obětí šikany. Ano. Může se jí stát, a to stejně, jako všechny děti, které jakýmkoli způsobem vybočují z „normálu“. Děti příliš malé, tlusté, pihovaté, sociálně slabé nebo naopak třeba pronikavě geniální. Čili jako všichni jeho spolužáci. A do takové třídy musí nastoupit připravené.

Takže, milé děti, ať už je vaší rodinou maminka, tatínek, babička či třeba paní vychovatelka, nevěřte mu, že svět je zlý. Je jen takový, jaký ho přijmete. I s jeho odlišnostmi. A pak možná přijme i on vás.

                                                                                                                      Jan Krýsa

Tím, že článek vyjadřuje názor z liberální části spektra, může sloužit jako námět k diskuzi. Ať už na školách nebo kdekoli jinde. Nebraňme se názorům druhých a buďme schopní prezentovat ten svůj. O tom ostratně diskuze v demokratické společnosti je.